Ozvěna posledních válečných výstřelů dozněla a začíná obnova. Obnova obnoveného Československa. Píše se rok 1945 a většina průmyslových závodů v pohraničí čelí existenčním problémům. Nemá suroviny, nemá na údržbu, nejsou trhy a infrastruktura je zničená. Stát proto rozděluje firmy do tří kategorií – skupina A má naprostou prioritu, aby obnovila výrobu co nejdříve, skupina B se zastaralým vybavením na přechodnou dobu zastavuje činnost, o jejich osudu se rozhodne časem, skupina C je označena za nadbytečnou a má být zrušena.

Skutečný problém však přichází až o rok později. Nedostatek surovin se sice vyřešit nepodařil, ale firmám chybí zejména lidé. Nuceně nasazení jsou již dávno zpátky doma, do domácností se vracejí i ženy, studenti se po letech znovu usazují ve vysokoškolských lavicích, roste počet lidí pracujících v kancelářích (poměr dělníci vs. ostatní zaměstnanci klesá z 10:1 na 4:1) a hlavně probíhá státem organizovaný odsun německy mluvícího obyvatelstva. Z Československa tím mizí přibližně 35 procent průmyslového dělnictva.

Osidlovací úřad v Praze odhaduje, že po dokončení odsunu bude pro zachování průmyslu a zemědělství v pohraničí potřeba 170 tisíc pracovních sil – 50 tisíc lidí chybí v průmyslu, 50 tisíc v zemědělství, 30 tisíc řemeslníků a 40 tisíc lidí pro ostatní manuální činnosti. Jedná se o poměrně umírněný odhad nezahrnující rodinné příslušníky.

Stát mobilizuje ve velkém a po svém

Stát se po válce stává čím dál důležitějším hybatelem hospodářského života. Podniky v pohraničí se sice o nábor snaží samy, ale taktovku postupně přebírají centrální orgány, které se obávají možných problémů ve výrobě ve vnitrozemí – a mají k tomu důvod. Firmy totiž posílají do vnitrozemí své agenty, kteří mají za úkol verbovat zaměstnance. Často slibují nesplnitelné, podniky nejsou schopné podmínky plnit a lidé přecházejí jinam. Pohledem centrálně plánované ekonomiky prostě katastrofa (ministerstvo vnitra navíc zamítá návrh na zvýšení mezd, jelikož by narostly náklady, zvýšila se kupní síla a na trhu není dostatek zboží).

Stát přesouvá do pohraničí Maďary z jižního Slovenska, repatriuje sem Čechy ze zahraničí, posílá na brigády vojáky, mladé žene na žně, motivuje ženy i práceschopné důchodce, aby se opět zapojili do práce, a směruje do průmyslu nadpočetné zaměstnance z nevýrobní sféry.

Veškerá centralizovaná činnost se samozřejmě týká pouze podniků zařazených do kategorie A. O možnostech práce v pohraničí se vydávají speciální časopisy, píše se o nich v tisku i tlači a hovoří v rozhlase. Ministerstvo ochrany práce rozšiřuje svou síť okresních úřadoven o „pohraniční“ oddělení, jejichž úkolem je informovat jak o volných místech, mzdách a možnostech ubytování, tak o situaci v tamním školství nebo o možnostech sociálního a kulturního vyžití. Mladí jsou vábeni na zodpovědnější pozice, starší zase na dobré byty a pozemky pro vlastní zahrádky. A do náboru se zapojují i odbory, jež apelují na dělníky v pohraničí, aby informovali o možnostech práce své známé z vnitrozemí.

Podařilo se? A daří se to dnes?

Situace na pracovním trhu v průmyslu se v pohraničí částečně stabilizuje až v průběhu roku 1947. I když... ohromné sektorové a regionální rozdíly se zachovaly v podstatě dodnes.

Dnešní situace na trhu práce se s československým pohraničím před komunistickým pučem srovnává jen velmi těžko. Ekonomicko-společenská realita byla úplně jiná – stát měl tehdy mnohem dominantnější roli, než je tomu dnes, a konkurence na pracovním trhu byla v podstatě nežádoucí – a komparaci by měl připravit spíš nějaký specialista na hospodářské dějiny.

Ale přesto. I když před závorku vytkneme mnohem slabší roli státu, nelze si nevšimnout jistých paralel. Regionální rozdíly máme i dnes. Existují okresy, kde nezaměstnanost prakticky není, a jsou naopak i místa, jež tolik pracovních míst nenabízejí. Zvýhodňování určitých odvětví se sice zachovalo například ve formě investičních pobídek nebo dotací, ale priority dnes stanovuje spíše poptávka na trhu. Automotive vládne (nejen) Česku a do značné míry udává tón i na trhu práce – doopravdy velké firmy k sobě lákají zaměstnance z široka daleka (i ze zahraničí), výrobní podniky v ostatních odvětvích jejich nabídku dohánějí a zároveň se velmi často proti stylu práce v automotive vymezují.

A paralely se týkají i HR marketingu. Nejdůležitějšími masovými médii už dnes sice nejsou rozhlas a časopisy vydávané státní správou, ale náborové kampaně jsou vidět při každém online i offline kroku. Při náborové komunikaci se jinak cílí na absolventy, jinak na zkušené harcovníky a firmy v nabídce prezentují i města či regiony, v nichž podnikají.  Většina se to teprve učí, ale nelze si nevšimnout, že jde tímto směrem. A programy doporučení? Dnes je sice už neiniciují odbory, ale pro většinu podniků jsou doporučující zaměstnanci jednou z nejvyšších met, o které ve svém přístupu k lidem usilují.

Přeji vám inspirativní týden! Třeba s knížkou „Pojď s námi budovat pohraničí!“ od Andrease Wiedemanna, která mi byla velkou inspirací pro dnešní článek.