Autor: Ondřej Pokorný Akce 28. 4. 2020

Moje zaměstnání je Bullshitjob

Bernd Kramer

Tehdy, krátce po maturitě, byla pro nás budoucnost přitažlivá svojí smysluplností. Chtěli jsme se stát lékaři, učiteli a advokáty. Zapsali jsme se na školy, dostali se na magisterské obory jako Management v kultuře, Audit a daně nebo Pokročilé bezpečnostní vědy. A teď? Pracujeme jako specialisté zdravotní péče, regionální koordinátoři vzdělávacího marketingu nebo seniorní právníci v poradenských firmách. Zastáváme pozice, které zní, jako bychom něco potřebovali utajit. A tak smysluplně jako po maturitě nám to už taky nezní.

Co se stalo?

(Kramerův článek vyšel na začátku září v týdeníku Die Zeit, kde si můžete přečíst německou verzi. Za pozornost stojí i původní text od Davida Graebera s názvem On the Phenomenon of Bullshit Jobs.)

Antropolog a myšlenkový guru hnutí Occupy David Graeber přetavil před časem tenhle pocit jakési úzkosti z nesmyslnosti mnohých povolání ve službách do teorie. Smysluplná práce, alespoň podle Graebera, postupně mizí kvůli automatizaci a racionalizaci. A je nahrazována společensky bezvýznamnou činností, tak očividně šílenou, že ani samotní zaměstnanci nevěří tomu, co dělají. Graeber nazval fenomén Bullshitjobs.

Není to tak dávno, co aktivisté nechali polepit vozy londýnského metra Graeberovými citáty, aby všechny pendlery cestou do kanceláří řádně namotivovali. V metru se objevilo například: „Skoro to vypadá, jako by tam někde byl někdo, kdo vymýšlí úplně zbytečnou práci, jen aby nás všechny něčím zaměstnal.“

Plakáty byly sice brzo odstraněny, ale hashtag #Bullshitjobs si našel svoji cestu na Twitter. V časech, kdy bývá práce až příliš často skloňována v souvislosti s hledáním smyslu, se pro mnohé pojem Bullshitjobs stal jakýmsi osvobozujícím výkřikem Haleluja! Co tím myslím? Novináři připisují generaci Y, že je pro ně důležitější najít v práci štěstí než mít pěknou výplatu. Manažeři opakují mantru o firemních kulturách, do kterých musí noví zaměstnanci zapadnout. Benediktini prodávají své poradenství, jak do zaměstnání přinést větší spiritualitu. Možná trochu přeháním, ale člověk by si měl položit otázku, jak jdou tyto vzletné myšlenky dohromady s pracovními podmínkami, které jsou mnohdy značně prekérní.

Smysl existence realitního makléře? Bullshitjob

Máme tu tedy heslo, se kterým můžeme celý ten humbuk kolem hledání smyslu snadno nahradit. Co třeba takový ten small talk na párty, kdy můžeme s ulehčením na otázku „Co že to teda děláš?“ odpovědět: Bullshitjob. Není to vlastně lepší, než začít vysvětlovat něco, čemu nikdo po dvou větách vůbec nerozumí? Není to lepší, než neobratně měnit téma nebo si radši hlasitě připít dalším pivem?

A co takové ty dny v kanceláři, kdy by ručičky hodin tikaly téměř pozadu, pokud bychom čas nevěnovali Hledání min nebo Facebooku. Dny, kdy předstíráme práci třeba i tím, že opakovaně aktualizujeme příchozí e-mailové zprávy. Bullshitjob. Nebo ten pozoruhodný případ španělského úředníka, který léta pobíral výplatu za dohled nad čističkou, bez toho aby se vůbec ukázal v kanceláři. Zjistilo se to až v momentě, kdy mu měla být za jeho věrné služby udělena medaile. Bullshitjob. Nebo ta nevyřešitelná záhada smyslu existence realitních makléřů. Prohlédnout, zpeněžit a kde je přidaná hodnota? Opět, Bullshitjob.

Graeber ve svém přístupu navazuje na ekonoma Johna Maynarda Keynese, který nám dnes žijícím už ve 20. letech minulého století předpovídal patnáctihodinový pracovní týden. Jak je známo, nedošlo k tomu. Učebnice ekonomie tvrdí: „Kvůli tomu, že se zvýšily i naše potřeby.“ Graeber oponuje: „Dávalo by to smysl, jen pokud by i nové pracovní činnosti byly prokazatelně produktivní. Ale ony nejsou.“

V praxi je samozřejmě velmi těžké definovat smysluplnost jakékoli aktivity. Graeber připouští, že by se to mohlo týkat i jeho vlastní profese. Přínos profesůry v antropologii pro praktický život společnosti by bylo ostatně možné z dobrých důvodů zpochybňovat. Graeber shrnuje, že neexistují žádná objektivní měřítka veřejného zájmu.

Jsou tu ale vodítka. Institut Allensbach se pravidelně ptá obyvatel, kterých zaměstnání si váží nejvíce. Na předních místech se umisťují lékaři, zdravotní sestry a policisté. Povolání, jež jsou často zmiňována už v mateřské školce při odpovědi na klasickou otázku: „Co byste, Pepíčku a Mařenko, chtěli jednou dělat?“ „Háček je v tom, že se tyto průzkumy zabývají zejména obecně známými povoláními, které jsou spojovány s celospolečensky významnými tématy jako zdraví nebo vzdělávání,“ podotýká socioložka Friedericke Hardering, jež na frankfurtské univerzitě zkoumá smysluplnost zaměstnání. Tato tradiční povolání slouží jako orientační značky v bující džungli zaměstnání. „U mnoha specializovaných prací není společenský přínos zvenčí na první pohled tak snadno viditelný, ale samotní zaměstnanci ho znají,“ doplňuje socioložka Hardering. Co je tedy skutečný Bullshit a co se tak nezasvěceným jen zdá být, není vůbec snadné rozhodnout.

Pro samotné zaměstnance to překvapivě mnohdy ani není podstatné. Německý odborový svaz (DGB) pravidelně informuje o tom, jak smysluplně svoji práci zaměstnanci vnímají. A výsledky jsou zajímavé. Nezanedbatelná menšina, 35 procent lidí, má pocit, že svojí prací společnosti nepřispívá vůbec nebo jen minimálně. Kdyby se na to tedy vykašlali, svět by o nic nepřišel. Spousta z nich samozřejmě ovládá ten trik – vnímají svoji práci za naplňující, přestože ji nepovažují za společensky přínosnou –, přesto tu zůstává 14 procent lidí, kteří se se svojí prací vůbec nedokáží identifikovat.

Máme si pak Sisyfa tlačícího kámen do kopce představovat jako šťastného zaměstnance? Zní to absurdně? Podle socioložky Hardering to tak nemusí být. „Musíme rozlišovat mezi tím, jak se zdá práce smysluplná společnosti a jak se k tomu staví jedinec. Společenský přínos je pouze jedním z faktorů spokojeného profesního života.“ Mezi další faktory patří třeba pestrost zaměstnání, pracovní podmínky nebo možnost uplatnit vlastní talent. I koníčky nám ostatně ukazují, že lidé dělají rádi spoustu věcí, i když nemusí přinášet žádný užitek.

Práce jako náhražka

Hádanka ale zůstává nevyřešená. Proč ekonomika platí činnosti, které vlastně nepotřebuje? Teprve tady začíná být Graeberova teorie doopravdy zajímavá. Antropolog tvrdí: „Platí, protože si chce koupit loajalitu,“ a doplňuje, že nejvíc se tato náhražka peněz za smysluplnost úkolů týká lidí, kteří zdůrazňují svoji blízkost k bohatým a mocným – podnikoví poradci, korporátní právníci, marketingoví specialisté nebo finanční poradci a jiní kouzelníci. Tihle lidé s Bullshitjobs jsou podle Graebera šašky kapitalismu. Jinými slovy: Čím smysluplnější je činnost pro společnost, tím hůře je placena. A čím zbytečnější, tím víc si člověk vydělá. Ti dole se musí spokojit s málem, doplňuje Graeber, mají přeci možnost těšit se ze smysluplného povolání.

Ale opět tu máme statistiku, která ničí naše dojmy. Především vysoce kvalifikovaní lidé uvádějí, že zastávají smysluplné pozice – podle Evropského průzkumu pracovních podmínek to potvrdilo téměř 95 procent dotyčných (u méně kvalifikovaných má takový pocit jen 70 procent respondentů). Jak to celé dát dohromady? Je Graeber úplně mimo? Musíme prostě rozlišovat mezi subjektivním vnímáním a skutečností? Nebo se jednoduše lidem s Bullshitjobem podařilo svoji pochybnou činnost vnitřně obhájit před sebou samými? Takové podezření jde jen těžko vyvrátit, když člověk poslouchá cynické řeči o příležitostech, které nám přinese restrukturalizace, nebo agilních metodách řízení.

Možná je nakonec meritem věci myšlenka, že velká čísla na výplatních páskách nevypovídají o smysluplnosti práce. Heslo Bullshitjob se tedy dá lehce použít jako bojový pokřik, jako výzva těch dole těm nahoru, co se vyhřívají na výsluní své vlastní významnosti: Pokud si skutečně chcete zachovat ten pocit, že pro společnost děláte něco důležitého, dejte nám možnost vidět stejným způsobem i naši práci. Dejte nám férové smlouvy, starejte se o naše dobré pracovní podmínky a pořádně nás plaťte.

NEJLEPŠÍ ČLÁNKY DO E-MAILU

Je to jednoduché, zaregistrujte se a dostávejte výběr těch nejlepších článků každý měsíc do svého emailu.

Chci newsletter

Děkujeme

Vaše zpráva byla odeslána.

Pojďme se potkat

Napište nám nebo rovnou zavolejte.

* Pro úspěšné odeslání formuláře je potřeba vyplnit všechna pole označená hvězdičkou.