Veletrh se konal 21. a 22. října v Praze v Letňanech a návštěvníci se mohli potkat s téměř 120 vystavovateli (letos rekordní počet). Výrobní podniky, logistici, retailové řetězce, technologické společnosti, konzultanti a nově také zástupci státní správy. Ti všichni tam byli. Ti všichni chtějí přitáhnout nové lidi.

Kromě toho, že jsem se jako uchazečka mohla osobně setkat s potenciálními zaměstnavateli, byla tu i možnost odborných přednášek, workshopů, panelových diskusí a také otestování si vlastních znalostí a schopností. Doprovodný program byl tedy opravdu bohatý.

To že nás čeká nový pracovní trh není žádná novinka. Na trhu práce bude v následujících letech výrazně méně ekonomicky aktivních lidí a budou ho utvářet noví kandidáti s jinými preferencemi – zástupci generace Y (do které mimochodem patřím i já). Článek o české generaci Y si můžete přečíst zde.

Jak ostatně dokládají i výzkumy, včetně toho od Universa, který zkoumal 16.000 mladých lidí po celém světě, my z generace Y jsme zkrátka sví. Tak se na to mílí zaměstnavatelé připravte. Na penězích nám záleží méně než našim rodičům a raději budeme doma, než abychom chodili do „nenáviděného zaměstnání“.

Svého zaměstnavatele si pečlivě vybíráme a zajímá nás více, než co jste o sobě dosud říkali. Proto jsem se na Profesia days přišla nechat inspirovat, poznat zaměstnavatele blíže, dozvědět se to, co chci vědět a třeba si mezi zúčastněnými vybrat i toho svého vysněného zaměstnavatele. Důležitou roli pro mne hrají nejen informace, ale i zážitek, který mi setkání s firmou, jejím stánkem nebo třeba i letákem přináší.

Rozhodla jsem se s vámi podělit o pár svých postřehů – věcí, které mne zaujaly či překvapily, které by snad pro vás, zaměstnavatele, mohly být při prezentaci na job fairech užitečné.

Laxnost a otrávené tváře mi sotva něco prodají

U několika stánků se mi stalo, že si mě nikdo nevšímal nebo se ke mě došourala otrávená bytost s kyselým výrazem v tváři, jasně mi říkajícím, co že tu pohledávám. V takových případech má mise u daného zaměstnavatele vždy skončila. Po pár zdvořilostních frázích jsem šla raději o stánek dál. Můj tip tedy zní: „Vybírejte pečlivě, kdo vaši firmu, coby zaměstnavatele, prodává. Veletrh je přeci o kontaktu lidí s lidmi. Nepříjemné setkání pak firmu v mých očích odbourá jednou pro vždy. 

Dejte mi informace, které potřebuji a chci vědět. A buďte opravdoví

Ne snad, že bych plánovala kariéru vojandy, ale tak trochu „exotický zaměstnavatel“, jakým je Armáda ČR, mi rozhodně stál za pozornost. A bylo to milé překvapení. Příjemní a vtipní lidé, ochota, zjevné nadšení pro vlastní práci, které člověka strhne a brožura, o které se mnoha nadnárodním korporacím ani nezdá.

Jako uchazeč jsem v ní našla vše, co potřebuji a chci vědět – informace o armádě jako takové, platové podmínky, co člověk musí udělat, aby se stal vojákem, kariérní postup, průběh služby, jak probíhá výběrové řízení, příběh konkrétního vojáka, jakých akcí se mohu v budoucnu zúčastnit... V brožuře je i hromada opravdových fotek a obrázků (žádná fotobanka), což působí důvěryhodně.

Dost klišé. Zajímá mě podstata věcí

Decathlon, coby prodejce sportovních potřeb, hledal na veletrhu především lídry oddělení do svých obchodů. Čekala jsem klasiku ve stylu „hledáme člověka s pozitivním vztahem k prodeji, odolností vůči stresu, komunikačními schopnosti" a další „laciná“ a neustále se opakující klišé. To se ale nekonalo. Decathlon na to jde jinak. Uchazeč plní dva úkoly – libovolně představí svůj vztah ke sportu a pak má za úkol vžít se do role lídra jakékoliv prodejny a napsat, co  vše by udělal/a jinak nebo lépe. Mně se tento přístup rozhodně zamlouvá a Decathlon za to ode mne dostává palec nahoru.

Řekněte jasně, co mi nabízíte. Nechci ztrácet čas hledáním něčeho, co není k dispozici

Řada společností, které na veletrhu byly, nenabízí žádný program pro studenty a absolventy. Návštěvy stánků tak pro mne byly často ve stylu pokus/omyl. O to více jsem ocenila, že Makro mělo přímo na svém stánku jasně vyobrazeno, jaké pozice a pro koho nabízejí. 

Jsem mladá a chci se bavit

Mnoho společností působí dojmem, že se berou příliš vážně. Chápu, že business a práce jsou vážná věc. Na druhou stranu, je to o lidech. A kolik pětadvacetiletých by chtělo trávit většinu dne mezi suchary? Já tedy ne. Proto mi udělala radost automotive společnost Faurecia, která měla, coby součást svého stánku, foto kabinu (s palubní deskou a sedačkou, které vyrábějí) ve které si mohli kandidáti pořídit zábavné fotky. 

Suma sumárum, na Profesia days jsem zažila příjemný den. Člověk tu narazí na řadu firem, u kterých je zřejmé, že jim na oslovení kandidátů opravdu záleží a dělají vše proto, aby se představili atraktivním způsobem. 

A co vy? Daří se vám představovat se na job fairech tak, aby si k vám kandidáti vybudovali pozitivní vztah?